na Blog.cz

I přesto, že jsem zpět v ČR už dva týdny, až teď jsem se rozhodl napsat článek o moskevskopetrohradském dobrodružství, které jsem absolvoval s Maruškou. "Dokopaly" mě k tomu pobídky ze stran ortodoxních čtenářů blogu. Děkuji za ně!

Nebojte, nehodlám vám tu sáhodlouze popisovat program jednotlivých dní nebo historický význam jednotlivých památek. Chci jen nastínit několik rysů, ve kterých se život v těchto městech podobá životu v Krasnojarsku nebo ve kterých se naopak zcela liší.

Moskva nás hned první den nemile překvapila svým chaosem a především až smutně nefungující dopravou, zejména veřejnou. Mezi polednem a sedmou hodinou večerní jsem stihl pouze dojet asi 15km pro Marušku na letiště a potom zpět na ubytovnu. Jízdní řád neexistuje ani v Moskvě! Autobusy jedou třeba tři prázdné hned za sebou a potom nejede 45 minut ani jeden. Zastávky jsou přecpané a lidé na nich tráví desítky minut. Další alternativou dopravy jsou maršrutky (žluté mikrobusy). Ty nestojí 15,-rublů, ale 20,- za jednu jízdu. Používají ale jisté chytáky, aby se dostaly do cílové stanice dříve (jezdí mimo silnici, objížďkami, po chodníku a v protisměru - ano, čtete správně, tohle všechno jsme s Maruškou zažili jen během jedné jízdy). Nikdy bych si nemyslel, že se mi bude v Evropě stýskat po krasnojarské hromadné dopravě...

Metro ale v Moskvě i Petrohradu funguje skutečně dobře (pro cizince je ale malinko nepřehledné, protože například informační nápisy o přestupech jsou jen v azbuce). Síť je hustá, soupravy jezdí často a vše je dobře značené. V soupravě nejezdí pět, ale sedm vagónů. Zejména moskevské metro je velmi hlučné, za jízdy v tunelu se povídat skoro nedá. Asi čtvrtina cestujících spí.

Zejména ve čtvrti, kde jsme bydleli, byla rozmanitost obchodů s potravinami doslova nulová. Naše ubytovna byla obklopena malinkými nesamoobslužnými obchůdky. Do nejbližšího supermarketu bylo třeba dojíždět alespoň tři zastávky autobusem (ve dvou lidech by nás cesta tam a zpět vyšla na 60,-rublů). I v tomto případě jsem s nostalgií vzpomínal na samoobsluhu v Krasnojarsku vedle koleje.

Moskva je skutečně plná drahých aut i motorek, které se často velmi rychle prohánějí v ulicích.

Všude (i v Petrohradu) jsou dvojí ceny. Cizince tak může vyjít návštěva jakékoli galerie, muzea nebo obecně památky až třikrát dráž. Já jsem díky svému ruskému průkazu studenta dostával levné vstupenky, Maruška jako cizinec drahé. Pouze v Ermitáži jsme na ISIC kartu dostali oba vstupenky zdarma (i tak jsme si ale museli vystát asi třičtvrtěhodinovou frontu).

Přes všechna tato vesměs nemilá překvapení jsme si celý výlet krásně užili. Viděli jsme spousty krásných míst, počasí nám přálo a nedošlo na žádnou opravdu špatnou zkušenost. Jsme názoru, že pobyt po čtyřech dnech v Moskvě i v Petrohradu stačí na to, aby si návštěvník dobře prohlédl většinu podstatných a zajímavých pamětihodností.

Tak jen stručně řeknu, že v Moskvě jsme viděli Kreml' (který nás opravdu velmi příjemně překvapil), Rudé náměstí (které opravdu není kdovíjak velké), chrám Vasilije Blaženého (který byl obsypaný nevěstami a ženichy), Novoděvičí klášter, Treťjakovskou galerii (zrovna pršelo), stalinistické budovy ve stylu pražského hotelu Internacionál (akorát mnohem hezčí a větší). V Petrohradě (bývalém hlavní městě a takzvaných Benátkách severu) to pak byl chrám Spasitele v krvi, carské sídlo Petrodvorce, Isakievskij chrám, Piskarjovský hřbitov (kde leží oběti blokády za druhé světové války), Ermitáž (Zimní palác), Aurora, Admiralita a botanická zahrada. V obou městech nás opravdu velmi zklamaly proslulé hlavní třídy - v Moskvě Novyj Arbat a Tverskaja, v Petrohradě pak Něvskij prospekt. Jedná se o mnohaproudé, velmi rušné ulice plné drahých obchodů a otravujících lidí. Na žebráky a alkoholiky prakticky nenarazíte ani v těchto dvou největších ruských městech.

Obecně jsem čekal, že velkými ruskými městy v evropské části Ruska můžu být po pobytu v Krasnojarsku jen příjemně překvapen. To se bohužel nepotvrdilo. Pokud Moskva patří k nejdražším městům na světě, potom Moskvany lituji. To už bych si raději asi vybral Krasnojarsk. Moskva je hektické město, ve kterém jen cestováním do práce a zpět lidé tráví i více hodin denně. Ubytování je předražené, doprava rovněž stojí více než v Praze, přesto kvalita služeb se jaksi vůbec nedostavuje. Alespoň na pořádek se dbá úzkostlivěji. Petrohrad se nám líbil víc. Jedná se o komornější město, zajímavější a plné zahrad, parků, kanálů, říček a zálivů. (Akorát nás malinko vyděsilo, že v překladu průvodce z řady Lonely planet výslovně nedoporučují pít vodu z vodovodu, dokonce ani si s ní čistit zuby. Obsahuje prý organizmy, které mohou člověku způsobit i více let trvající zažívací potíže. Nevím. Raději jsme ji ale nepili.)

Co ale z mých zkušeností z Ruska jako celku obecně vyplývá je ona již dříve zmiňovaná nevychovanost Rusů na veřejnosti. I v Moskvě a Petrohradu panuje nedůvěra (při vstupu do autobusů i metra vždy procházíte turnikety, v maršrutkách se platí hned a na ruku apod.), lidé na sebe někdy možná i s potěšením křičí, poměrně neochotně poskytují rady. To je zároveň rozdíl, který je vůbec nejmarkantnější při porovnání Česka a Ruska. Jen těžko se dá popsat ta změna, která mě praštila přes nos první den v Praze. Najednou jsem viděl, že se lidé v obchodech na mě usmívají, znají zdvořilostní slůvka, používají je a nejsou otráveni, když k nim přijdete nakoupit. Samozřejmě i v Česku narazíte na nevychované lidi, ale určitě v daleko menší míře.

Leckdo se mě teď ptá, jestli jsem rád zpět a jestli si teď budu více vážit domova. Ano, samozřejmě. Nicméně se mi čas od času po Rusku stýská. Přeci jen jsem se tam občas cítil jako doma. Každopádně doufám, že jsem tam letos nebyl naposled. Ruštinu se každopádně hodlám učit i nadále.

Vlak Krasnojarsk-Moskva s cestujícími a bábuškami se zbožím na peróně:

Kreml' (palácové náměstí):

Hradby Kreml'u:

Chrám Vasilije Blaženého na Rudém náměstí:

Novomanželé tamtéž:

Novoděvičí klášter:

Lomonosova univerzita na Vrabčích horách:

Stanice metra Majakovskaja (vůbec nejmodernější, kterou jsme viděli):

Obchodní dům GUM na Rudém náměstí:

Chrám Spasitele v krvi (odtud dolů už Petrohrad):

Petrodvorce:

Petrodvorce (vzadu Finský záliv):

Aurora:

Ermitáž (Zimní palác):

Do Krasnojarsku jsem přijel 2.února brzy ráno, vízum mi platilo od 1.února. Dnes je 5.června. Strávil jsem tu tedy celkem 124 dní. Za tu dobu jsem se alespoň snažil pochopit, jaké Rusko doopravdy je. Chcete po mně nějaké obecné shrnutí? Toho se nedočkáte. Jsem si totiž jistý jen jedním faktem obecně platným v této veliké zemi a tím je, že se o ní nic obecného říct nedá. Je to skutenčně stát, kde je možné skoro všechno, stát plný obrovských rozdílů. Najdete tu lidi velmi bohaté i velmi chudé, velmi příjemné i zavrženíhodné, vychované i hrubé... To samé platí i o městech, vesnicích i osadách. Skoro všude je nádherná příroda, které si ale opravdu váží jen málo Rusů.

Myslím, že Krasnojarsk může být poměrně směrodatným vzorkem při studii Ruské federace. Jedná se o středně velké město ležící v srdci Asie (její geografický střed se nachází jen asi 1000km odsud, neboli "za humny"). Proto si dovoluji trvdit, že jsem získal alespoň přibližnou představu o ruské společnosti. Lidé jako jednotlivci tu jsou hodní, ve společnosti cizích lidí se ale dokážou chovat i jako zvěř. Myslím, že to je hlavní důvod rozklíženosti země. Skoro nikdo tu nemá smysl pro "budování lepších zítřků" (nechci tu použít propagandistické heslo, ale opravdový smysl těchto slov).

Jsem skutečně moc a moc rád, že jsem si vybral Krasnojarsk ze všech možností výměnných studijních stáží, které se na ČVUT nabízejí. Navíc jsem přijel na letní semestr zrovna v roce, kdy zima nebyla z nejtužších, a proto jsem si užil v podstatě tři teplé měsíce v samém středu Sibiře.

Teď máme s Maruškou před sebou ještě pobyt v Moskvě a Petrohradu. Podle toho, co jsem slyšel, nás tam čeká úplně něco jiného, než to, co jsem poznal tady.

Chci vám všem moc poděkovat za více či méně pravidelné a bedlivé čtení všech článků na blogu i za občasné komentáře. Snažil jsem se alespoň nastínit, jak to tu vypadá. Pokud chcete mít konkrétnější představu, budete se sem muset vypravit. Snad vám těch 131 článků a 161 fotografií alespoň něco přineslo.

Dnes začnu ukrajovat z dlouhé cesty domů. Možná, že teprve ve vlaku si uvědomím, jak daleko jsem ve skutečnosti byl (z Krasnojarsku je to do Prahy vzdušnou čarou 5005km a 90° zeměpisné délky, neboli přesně čtvrt zeměkoule - jako z Prahy do New-Yorku). No a já už budu muset běžet, protože mi za chvíli jede co? Protože mi za chvíli jede vlak, vole...

Tady je deník, který vznikl na základě mých stručných každodenních poznámek:

Sobota 26.5.:

Od osmi ráno do tří odpoledne se potloukám po Irkutsku. Počasí je průměrné, ale neprší. Město mě příliš nezaujalo. Kluci přijíždějí vlakem z Ulan-Bataru skoro s hodinovým zpožděním. Tramvají se přesouváme na autobusové nádraží (cestou málem dostáváme pokutu, protože ve voze nechodí konduktor jako v Krasnojarsku, ale jízdenky se kupují u řidiče a potom se štípají). Před pátou opouštíme město maršrutkou, která nás veze do "díry" zvané Usť-Orda. Tam chceme přespat ve stanu. Při hledání tábořiště nám ale zastavuje další maršrutka. Tou jedeme další hodinu k městečku Bajandaj uprostřed nekonečných stepí. Stavíme stan, pouští se do nás krutá zima a tak lezeme do spacáků.

Neděle 27.5.:

Ráno stopujeme mikrobus jedoucí směrem na ostrov Ol'chon. Nejedná se ale o linku, nýbrž o skupinku pěti věřících jedoucích na jakousi mši do městečka Jelancy. Vezou nás zadarmo, vysvětlují nám svou víru, nabízejí koláčky a pějí motlitby. Cesta je moc fajn. V Jelancech čekáme přes dvě hodiny na další spoj. Obyvatelé městečka už jsou z větší poloviny Burjati, neboli Mongolové. Prý mají často problémy s alkoholem. To se potvrzuje. Jeden je úplně na mol, má zlé oči, velmi silně mi tiskne ruku a do ucha mi šeptá naprosto nesrozumitelná slova. Nakonec mi dochází, že po mě chce koupit pivo. Vzhledem k tomu, že je už druhý, zjišťujeme, že tak asi obyvatelé tráví svůj volný čas (jiný než volný asi neznají). Kašlu na něj a tak úspěšně žebrá peníze u jakési známé. Konečně přijíždí spoj z Irkutsku do Chužiru (hlavní osada na ostrově). Uvnitř sedí dva Rusové a čtyři Francouzi. S Frantíky se dáváme trochu do řeči. Mají před sebou ještě Mongolsko a Čínu, o pravé dobrodruhy se ale nejedná ani zdaleka. U osady jménem MRS vidíme poprvé modrý Bajkal kontrastující se světlými stepmi. Trajekt je pro všechny zadarmo (překonává jen asi kilometrovou vzdálenost). Ve čtyři hodiny jsme v Chužiru. Ten leží zhruba uprostřed ostrova, na západním břehu. Rezervujeme si místa na páteční maršrutku do Irkutsku (380,-rublů/osobu) v turistické usedlosti, prohlížíme si velmi známý mys Burchan (také zvaný Šamanka) a hledáme místo na spaní. Počasí je krásné, nicméně je nám stále maličko chladno. Nad scenériemi se tají dech.

Pondělí 28.5.:

Asi jediný způsob, jak se podívat na severní odlehlý konec ostrova, je zúčastnit se turistické exkurze v UAZiku. Platíme 300,-rublů/osobu a jedeme opět s těmi Francouzy, německým párem a jednou Američankou prosluněnou stepí lemovanou jehličnatými lesy na severovýchodě. Děláme pár zastávek na focení. Součástí výletu je i polévka z typické bajkalské ryby - omula. Na začátku zpáteční cesty vůz sami opouštíme, nabíráme vodu na pití z Bajkalu (prý je kvalitní a navíc na ostrově jiná skoro není) a vyrážíme do odlehlých kopců za účelem pokořit nejvyšší horu Ol'chonu (kolem 1200 m n.m.). Máme ale nekvalitní mapy, turistické značení zcela chybí (obojí je minimálně pro Sibiř zcela běžné) a cesta se nám ztrácí v křoví. Bloudíme pralesem bez jakéhokoliv místa rozhledu nebo orientačního bodu. Po pár hodinách cesty jsme vyčerpáni. Luboše zřejmě leká rys, který na ostrově žije. Stavíme stan a uleháme.

Úterý 29.5.:

Budíme se až kolem jedenácté hodiny. Počasí nám stále dělá radost (jen v noci padá na stan pár kapek). Po dvou hodinách mírného bloudění konečně opět vidíme jezero. Od něj směřujeme své kroky k cestě značené na mapě. Na ní sice narážíme, ale jdeme bohužel špatným směrem. Teprve kolem osmé hodiny se vymotáváme a ženeme zpět do údolí. K západnímu břehu Bajkalu dorážíme až kolem desáte hodiny večerní. Světlo je naštěstí skoro celou noc. Nabíráme vodu, které se začínalo nedostávat, vaříme na vařiči a uleháme kolem jedné v noci.

Středa 30.5.:

Vůbec nejkrásnější den. Po dvou psychicky i fyzicky náročnějších dnech si dopřáváme oddych. Počasí je dokonce na koupání. Ležíme na karimatkách na písečné pláži a občas skočíme do modrých vln jen málokdy klidného jezera. Paráda. Teprve kolem čtvrté se volným krokem vydáváme zpět směrem k Chužiru. Nocujeme u vody, skryti v zeleném údolí. Rozděláváme oheň, opékáme klobásu, vaříme polévku, čaj. Nic nám nechybí.

Čtvrtek 31.5.:

Ráno je opět krásně a ani ostré slunce nám nebrání vstát pozdě. Už na cestě do Chužiru se ale nebe zatahuje. Nakupujeme v jednom z mnohých malých obchůdků rybářské osady, běžíme mimo civilizaci a stavíme stan. Vlny jezera se zvedají do metrové výšky. Před stanem jíme masovou konzervu a pouštíme se do třech uzených omulů koupených po třiceti rublech. Má to ale jeden háček, nejsou vykuchané. Proto musíme odstraňovat vnitřnosti a ryba není správně prouzená. Zalézáme do spacáků, hrajeme karty. Začíná silný déšť, který nás neopouští po celou noc. Také nám po setmění mizejí od stanu odpadky s rybími ostatky (byly zauzlované v igelitové tašce).

Pátek 1.6.:

Přesunový den. V devět vyrážíme pod zataženým nebem zpět do Irkutsku. Naštěstí neprší, naše baťohy jsou na střeše mikrobusu bez ochrany proti dešti. Po třetí hodině jsme na cílovém autobusovém nádraží. Rovnou přesedáme na autobus do Listvjanky, městečka, které leží v bodě, kde řeka Ankara opouští jezero Bajkal (na jih od Irkutsku). Tam se počasí opět vybírá. Kupujeme velkého vyuzeného a vykuchaného omula za 50,-rublů, sedáme spolu s ním a s kelímky s kvasem na pláž. Nocujeme v kopci za městečkem.

Sobota 2.6.:

V noci opět prší. Kapky neúnavně padají nejen při bourání stanu a přesunu na zastávku, ale skoro i po celý zbylý čas v Irkutsku. S Milanem se vypravujeme na čtvrtou hodinu na železniční nádraží, Luboš míří do dohodnutého hostelu.

Neděle 3.6.:

Do Krasnojarsku přijíždíme včas, v 9h27 místního času.

Jaký je z celé cesty závěr? Jeho nevýhodou byly nevyhnutelné dlouhé přesuny vlakem i autobusy (celkem asi 50h). Měli jsme ale obrovské štěstí na počasí, na malé množství lidí kolem nás (sezóna ještě nezačala). Na ostrově jsme byli většinu času úplně sami (jen s kravami a polodivokými koňmi). Lubošovi i Milanovi musím ještě jednou poděkovat za dokonalý výběr navštívených míst. Z Bajkalu jsem si odvezl vzpomínky na modravé vlnky, písčité pláže, samotu a pohodu. Ne nadarmo se mu přezdívá "perla Sibiře". Celý výlet mě vyšel na 2400,-Kč.

Toto jezero má rozlohu skoro jako polovina České republiky (31500km2) a je o malinko hlubší, než Sněžka na výšku (1637m). Hlavním městem ležícím na jezeře je Irkutsk. Ten se nachází asi 1000km na jihovýchod od Krasnojarsku, plné čtyři stupně severní šířky jižněji a o další hodinu dál od Česka (+7 hodin).

A jak zhruba bude vypadat naše cesta? V pátek 25.5. odjíždí Milan s Lubošem s Ulan-Bataru a já z Krasnojarsku. V sobotu se potkáme v Irkutsku. Poté se chystáme autobusem a trajektem na největší ostrov zvaných Olchon. Z jeho severního cípu bychom se chtěli pěšky asi týden vracet k jihu zpět k trajektu. Máme s sebou stan, vařič a tak. Snad nám nebude nic zásadního chybět. Nechceme si nechat ujít prohlídku půlmilionového Irkutsku. Z něj Luboš odletí do Prahy 3.6. a my Milanové odjedeme 2.6. zpět do Krasnojarsku. Sem bychom měli dorazit 3.6. dopoledne. Poslední příspěvky na blog tedy můžete čekat až 4. a 5.června (to už odjíždím do Moskvy).

V televizi a na ulici jsou často vidět inzeráty "propiska" a "vrácení ŘP" s telefonním číslem. Propiska zde neznamená psací potřebu, ale jistý dokument, který potvrzuje, kde má obyvatel Ruska přihlášený trvalý pobyt. Bez tohoto potvrzení o bydlišti např. v Krasnojarsku těžko oficiálně seženete v Krasnojarsku zaměstnání. Vlastně se jedná o jisté omezení svobody obyvatel za účelem regulace zalidnění jistých regionů. Kvůli této překážce si každý dvakrát rozmyslí, než se ze své vesnice vydá za prací do města. A co vlastně nabízejí "agentury" podávají ony inzeráty? Prostě vás přihlásí k pobytu do svých bytů a domů na omezenou dobu a samozřejmě za úměrnou úplatu. Jedná se tedy o službu v podstatě legální. To v případě vrácení řidičského průkazu už je to horší. Pokud vám bylo zakázáno řízení například za opilství za volantem, nemáte nárok na zpětné získání ŘP před uplynutím dané doby. To je jasné. Přesto vám tyto agentury dokáží vrátit průkaz prakticky ihned. Zjevně se jedná o úplatkářství. Saša mi to jednoznačně potvrdil.

Dnes jsem viděl předposlední čtvrť (Čerjomuški), která byla na seznamu všech nenavštívených krasnojarských čtvrtí. Zbývá už jen Pokrovka. Toto místo leží hned za hranicí centra levého břehu, žijí tam převážně Romové a je vyhlášena svým obchodem s narkotiky. V noci je to tam prý hodně nebezpečné, ve dne je to snad bez rizika. Myslím ale, že čas mi stejně nedovolí jí navštívit. Jinak už ale mohu říct, že znám v Krasnojarsku více míst, než 90% jeho obyvatel, kteří tu žijí celý život. Sami mi to potvrdili.

Milánek asi bude v novinách:-) Ano, chtějí nacpat mou fotku a závěrečnou zprávu zřejmě do plátku Sibiřské federální univerzity. Tak jsem na to zvědav...

V úterý jsem složil poslední (druhou) zkoušku. Na to, jak pečlivě jsem se na to učil, to byla skoro až moc velká formalita. Všichni sutudjící mi snad prominou, že už mám prázdniny...

Jak asi všichni víte, pirátské kopie jsou v Česku velmi oblíbené a rozšířené. Přesto to ale není nic proti tomu, na co lze narazit v Rusku skoro na každém kroku. Disky s hudbou, filmy a počítačovými programy můžete koupit skoro ve všech velkých obchodech, na tržnicích, ve stáncích na ulicích. Proto Rusové žijí v domění, že koupit si DVD s pěti filmy, které byly v kinech před půl rokem celkem za sto rublů je úplně normální. Obaly se totiž tváří, jako kdyby byly disky originální. Úplně běžně jsou k sehnání také softwary jako AutoCad, 3DMax a Adobe Photoshop těch nejposlednějších verzí. Takový nákup tedy může být až tisícinásobně levnější než v Evropě.

Ona bezzubá paní na mě vybafla ve velmi podivné čtvrti ménem Čerjomuški. Zeptala se mě, jestli mám zájem o Bibli. Odpověděl jsem, že ani moc ne. Začala mi vysvětlovat, že mám na výběr ze dvou cest. Tou první má být život s Biblí a cesta do ráje. Tou druhou je cesta ke konci světa. V tu chvíli začala z kabelky něco tahat. Rovnou jsem ji zastavil a zdvořile řekl jsem, že to není třeba. Rozčílila se a řekla, že jsem si vybral smrt a konec světa, který velmi brzy přijde. Otočila se a odešla. To mě trochu mrzelo. Nestihl jsem se totiž zeptat, kdy přesně mám ten konec světa čekat. Nevím, jestli se na to vztahuje mé cestovní pojištění a tak bych se chtěl ještě nechat připojistit...

Jen těžko si vzpomenu, kolikrát už mi někdo zakázal někam vstoupit, něco vyfotit nebo kolikrát jsem se musel legitimovat při vstupu do školy. Nemusím asi zdůrazňovat, že ne vždy byl k těmto krokům důvod. Uvedu pár příkladů.

Minulý pátek jsem se poflakoval po průmoslových čtvrtích na pravém břehu. Přes silnici přejížděla lokomotiva s jedním vagónem a směřovala do starých plechových vrat. Jen co jsem vytáhl foťák, stál vedle mě policista.

P: Co to děláte?

Já: Fotím.

P: Co?

Já: Vlak.

P: Proč?

Já: Jen tak.

P: Jako pro sebe?

Já: Ano, pro sebe.

P: V jaké továrně pracujete?

Já: V žádné.

P: Tak mi ukažte povolení.

Já: Žádné nemám.

P: Můžete si tady jít vyfotit park, ale tohle nesmíte, to je utajený závod!

Nechápal jsem, co je na zrezivělých vratech s obyčejnou lokomotivou utajeného, ale nechtěl jsem provokovat. (Když ode mne policista odcházel, měl jsem tisíc možností, kdy ono tajemství vyfotit).

Poté jsem šel kolem stanice čerpající vodu z Jeniseje pravděpodobně pro onu teplárnu. Všechny dveře byly otevřené, až ve vnitř jsem narazil na paní uklízečku. Zdvořile jsem se jí zeptal, jestli bych se nemohl jen rychle rozhlédnout za dveří. Odpověděla "v žádném případě, to je strategická stavba, tady nemáte co dělat". Tak jsem se rychle rozhlédl ze dveří a šel jsem pryč. Je vám asi jasné, že kdybych sehnutou paní uklízečřku neoslovil, mohl bych se naprosto volně po budově pohybovat. Žádný strážný tam nebyl.

Jak na mě tenkrát pan policista křičel u železničního mostu, že si nic nesmím fotografovat, stačilo by, abych hopsnul do křovíčka opodál s teleobjektivem a mohl bych si vyfotit bez jeho vědomí i cedulku na jeho slipech.

Vchod do školy z korpusu G je přísně střežen, pokaždé mě tam legitimují. U vchodu do korpusu D se člověk může procházet bez povšimnutí, jak chce. Navíc na vrátnici často ukazuji průkaz SibGAU místo průkazu KGTU (zvenku vypadají totožně) a nikomu to nevadí.

Podle toho, co jsem slyšel, vstup do libovolné strategické budovy si můžete prostě zaplatit. Přístup do Přehrady Sajano-Šušenskaja je oficiálně přísně zakázán a povoluje ho osobně jen pan řiditel. Stačí ale znát toho pravého člověka (kterého můj kamarád zná), přinést menší obnos a je to. Přitom pokud by náhodou tato přehrada praskla, byl by pod vodou asi celý Kranojarský kraj (pod ní je totiž obrovská přehrada Divnogorsk a hned pod ním město Krasnojarsk).

Na přehlídce 9.května byli policisté snad na každém kroku. Nechyběly rámy pro kontrolu zbraní. Na druhou stranu do BKZ (Bol'šoj koncertnyj zal) se dostanete s baťohem bez jakékoliv prohlídky (jen jedna důchodkyně chce vidět vstupenku). Tam je na velmi malé ploše koncentrace asi 1500 lidí. Co kdybych měl v baťohu samopal nebo výbušninu zrovna jako tomu bylo poměrně nedávno v moskevském divadle?

V uzavřených městech jako je Železnogorsk nebo Zelenogorsk přes vrátnici nepronikne ani myš, pokud nemá průkaz. Hned opodál jsou ale díry v plotě, které lidé často využívají (tyto informace mám od Nataši, která tam bydlí od narození).

Asi už chápete, že v některých případech je taková bezpečnost nevyrovnaná, bezúčelná nebo rovnou úplně směšná. Jedná se asi o zastydlou rýmu z dob studené války...

A jak jsem ho strávil? Hlavně jsem se pokoušel učit se na zítřejší zkoušku z kotlů. Je to nelehký úkol. V sešitě jsem popsal 105 stránek formátu A4, skripta mají 523 stránek. Trochu ale spoléhám na to, že po mně bude pan profesor chtít vesměs jen základy jako u minulé zkoušky. Z ní mám pětku, ale nebyla tak prostá, jak jsem si ji představoval.

Spasovi jsem pustil na půjčeném počítači Samotáře a Šakalí léta, což byly pro mě první české filmy, které jsem viděl od konce ledna.

Máme tu také nové sousedy. Jeden z nich se opil na mol a Spase obvinil z odcizení deseti tisíc rublů, které se nakonec našly ve špinavých ponožkách.

Poprvé jsem se pustil do žehlení. Mám tu totiž erární žehličku a prkno jen pro sebe. O tom, že na žehličce je něco nalepené a že prkno je vratké, nízké, úzké a propálené, jsem věděl. Ale to, že jsem zástrčku žehličky nenarvu do zásuvky, to mě překvapilo. V zásuvce jsou totiž takové zajímavé výstupky. Musel jsem tedy plastovou zástrčku ořezat nožem. Potom to začalo ďábelsky rychle hřát.

Počasí je tu v posledních dnech špatné. Proto když se včera odpoledne udělalo hezky (mělo celý den pršet), nezaváhal jsem a vyšel jsem na pětihodinovou procházku po čtvrti Vzljotka, Zeljonaja rošča a Severnyj. Byl to další z nezapomenutelných zážitků.

Viděl jsem věci zajímavé... (letadlo ve Vzljotce):

...hezké... (pohled na ostrov Tatyšev):

...smutné... (Zeljonaja rošča = Zelený háj):

...i nesmyslné... (vedle KRAZu):

Když už jsem u KRAZu (KRasnojarskij Aljuminievyj Zavod), měl bych říct, že se jedná o jednu z největších hliníkáren na světě. Právě jsem se dodává většina elektrické energie vyrobené na nejvýkonnější ruské elektrárně v Divnogorsku. Pohled od vrátnice je velmi kultivovaný...:

...ale z boku se negativní vliv doslova obludné továrny na životní prostředí projeví naplno:

Ve čtvrtek jsme si napsali na ruštině takový kratší test, který měl prověřit naše znalosti. V pátek na poslední hodině jsme dostali výsledky, známky a zápočty. To ale není tak zajímavé. Za zmínku stojí loučení s Světlanou Vadimovnou Volynkinou, naší sympatickou profesorkou. Ona nám každému darovala kalendář a pohled Krasnojarsku, David s Petrem ji za nás všechny koupili bonboniéru. Nechyběl "proslov" paní profesorky o tom, co všechno nám přeje. Bylo to skoro dojemné. Nemohli jsme si nechat ujít společnou fotku. Ta tedy překonala všechna má očekávání. Asi nikdo na ní nevypadá normálně. Tak se pobavte (zprava Helen, Petr, Veronika, paní profesorka, David a já):

Až nedávno jsem si všiml, že skoro nikdo z mladých lidí tu nenosí brýle. Určitě to nebude tím, že by všichni měli dokonalý zrak. Zkrátka leckdo nosí kontaktní čočky. To se mi potvrdilo i u lidí, které znám.

Pravidelná návštěva zubního lékaře je tu tabu. Jeden kamarád mi říkal, že u zubaře nebyl nikdy, jedna kamarádka seděla v zubařském křesle před deseti lety. Pak se těžko můžu divit, že kvalita chrupu tu nebývá valná. Není to ale bezdůvodné. Nesoukromých klinik je velmi málo, těžko se tam dostává. Na soukromých pak vytrhnutí zubu stojí kolem tísíce rublů.

Mimochodem jsem od Rusů slyšel, že zdaleka nejhorší chování k sobě tu lidé mají ve zdravotnických zařízeních. Mně úplně stačí jednání, které znám z ulice. I proto jsem rád, že jsem zdráv. Mohlo by to být silně o nervy...

Maršrutky většinou nemají napsané číslo linky na zadní straně autobusů. Zřejmě proto, aby řidič autobusu jedoucí za ním nevěděl, že právě tato linka je konkurenční a proto se musí předjet i za cenu toho, že se mu ta popelnice rozsype nebo že bude muset seškrabovat nějakou starou babičku z chladiče.

V jedné ze čtvrtí Krasnojarsku se asi sto metrů od sídliště objevila obrovská černá skládka. Asi každý přišel s troškou do mlýna. Lidé, které na to koukají z okna si stěžují. Zastupitelstvo "rajonu" říká, že finance na odvoz odpadu jsou skoro vyčerpány, mohou na to tedy uvolnit pouze směšnou částku. Náklady na likvidaci jsou zhruba dvacetinásobné. Chtělo by to nějaký pořádný subotnik. Navíc je tu další problém v tom, že odpadky tam často hoří a hned vedle stojí parkoviště s garážemi.

Od včera do příštího pátku (tedy 10 dní) nám nepoteče teplá voda. Postižen je v podstatě celý Krasnojarsk. Nejedná se o havárii, ale o každoroční preventivní kontrolu potrubí. Proto se tu teď všichni myjí ve škopku (u nás taky jeden je, jsem si jist, že ho pořídili výhradně za tímto účelem). Ještě legračnější to tu prý bývá v létě, kdy kromě teplé vody neteče ani studená. Je třeba si dopředu pořídit zásobu. Kolega, se kterým bydlíme (a se kterým jsme popili vodku) je z Kansku (město na východě Krasnojarského kraje). Tam prý lidé například z důvodu nedostatku peněz nebo alkoholizmu často neplatili za dodávku teplé vody. Tak se městská rada usnesla, že v létě bude jen studená voda.

Čím více se stýkám s Rusy, tím více se dozvídám o různých hrůzách, které se každodenně dějí v Krasnojarsku nebo obecně v Rusku. Chci vás upozornit, že ty nejhorší příběhy a fotografie na blog nedávám. Ve většině to jsou nepodložené informace (fotografie toalet, skládek mezi domy a mrtvých psů jsou ale poměrně reálné). Abyste ale nepřišli zkrátka, něco nastíním. Prý je tu běžné, že policie přijede s antonem na nějakou klidnou párty pod širým nebem, polovinu zúčastněných bezdůvodně sebere, několik lidí zmlátí, vezme pár úplatků, sebere mobilní telefony a ty největší smolaře zavře na noc do vězení. V Kranojarsku nedávno policisté umlátili neviného muže pažbou samopalu. Řekli, že dostal epileptický záchvat, upadl a zabil se. Hned poté ho rychle a potichu pohřbili. Rodina si nicméně vyžádala exhumaci a pitvu, která prokázala, že věci se udály úplně jinak. Propralo se to v televizi a tím celá aféra skončila. Saša mi vyprávěl o bohatém spolužákovi, který od šestnácti jezdil za volantem různých drahých aut a když ho zastavila policie, stačilo dát jistou bankovku do pasu, podat policistovi, ten se odporoučel a klučina drandil dál. Včera jsem byl jsem přímým svědkem toho, jak se studenti dohadovali s profesorem, kolik je bude stát zápočet. Minulý týden najel ve městě mladý muž autem do lidí stojících na zastávce autobusu, dva to nepřežilli. Včera opilý taxikář porazil malého kluka jedoucího po přechodu pro chodce "na zeleného panáčka". Stačí vám to? Kdybych se pravidelně koukal na televizní pořad "Tajno", měl bych takových povídek knížku.

Malinko to odlehčím příběhem nazvaným Komínek. Na severu Krasnojarského kraje (za polárním kruhem) se nachází průmyslové město Noriľsk. Teď tam uhodily vedra a přes den tam mají -7°C. Obecně jsou v Noriľsku platy vysoké, ale ono zase není moc o co stát. Kvalita ovzduší tam je bez pochyby jedna z nejhorších v Rusku vůbec. Proto prý jde polovina platů na investice do zdraví. Navíc většina zboží se na místo dodává letecky. Proto například brambory stojí více než čtyřikrát tolik, než v Krasnojarsku. Stěžejním průmyslem města je zpracování niklu. U této továrny stál hodně vysoký komín. Velmi toxické látky se vypouštěly do vyšších vrstev atmosféry a dopadaly na území Kanady. Ta si logicky stěžovala. Instalace filtrů by vyšla draho. Tak to Rusové vyřešili tak, že komínek zkrátili, jedy padají na ruské území a všichni jsou spokojeni...

Vpravo nahoře "красная кнопка" (největší červené tlačítko) na havarijní odstavení kotle:

S Marinou:

S Nasťou:

(Pozn.: Pokud se vám zdá, že se tvářím jak idiot, tak se vám to nezdá.)

Ona to vlastně není tak úplně chata, jako spíš obrovský trojpodlažní cihlový dům. Do něj nás (Veroniku, Helen, Petra, Davida, Milana a Milana) v sobotu pozvala Violetta se sestrou Janou. Mimochodem Violetta bude od září v Praze na studiích. Veronika bohužel nepřišla. Večírek to byl opravdu dlouhý. Helen s Petrem to táhli od šesti do dvou, já do čtyř, zbytek do šesti. Opět se opékalo a decentně pilo. Nechyběl čaj ze samovaru a šaliky. Tady je pár fotek z večera. Ty noční vám raději neukážu. Mysleli byste si, že jsme byli buď úplně na mol nebo že jsme se v Rusku zbláznili. Ani jedno z toho není pravda.

Zleva Milan, Petr, David, Helen, Violetta a Jana:

Netřeba představovat:

Zleva Petr, Helen, David, Jana:

Ve čtvrtek se na mě usmálo velké štěstí a s jednou ze svých tříd jsem se dostal na exkurzi do teplárny. Naštěstí na vrátnici nechtěli vidět pas, ale jen studentský průkaz. Kdyby věděli, že jsem cizinec, dovnitř bych se nedostal. Navíc jsem dostal povolení fotit.

Vzhledem k tomu, že má pořadové číslo jedna, je tato teplárna nejstarší ze všech tří, které v Kranojarsku stojí. Její výstavba začala už v roce 1936. Spuštěna byla 16.5.1943 (za pár dní bude tedy slavit 64.narozeniny). Původní budovy chemického hospodářství jsou dřevěné. V komplexu pracuje celkem 1800 zaměstnanců. Na výrobě elektrické energie a tepla se podílí celkem 19 uhelných kotlů a 10 turboagregátů. V potrubích této stařenky proudí za hodinu až 4000tun ostré páry s parametry 240atm a 540°C.

Bohužel léta práce a nízké investice na opravy zanechaly na teplárně nepřehlédnutelné stopy. Leckde byl nepořádek a louže, průchody byly občas zatarasené, skoro všude byla tma. S návštěvou Temelína se to nedá srovna ani z hodně velké dálky. Tím nechci krasnojarský energetický průmysl hanět. Jsou tu samozřejmě i modernější a spolehlivější zařízení. Divnogorská přehrada je pak přímo světovým unikátem.

Pohled od hlavní vrátnice:

Nejstarší budovy:

Strojovna:

Turbína z roku 1939 (výroba ЛМЗ-Leningradskij metalličeskij zavod iměni Stalina):

Moje třída:

Velín parogenerátorů 14,15 a 16:

Jedna z hal:

Zbytky původního kotle:

Takové rádoby teplé počasí tu je už od konce března. Až do konce dubna se to ale vůbec neprojevilo na přírodě. O tom, že je tu jaro rychlé, jsem sice slyšel dopředu, ale i tak mě to překvapilo. Doslova během deseti dní na přelomu dubna a května se všechno dokonale zazelenalo.Výjimkou jsou tedy samozřejmě ořezané stromy, ze kterých od loňska zbyly jen úplně holé kmeny. Na nich jsou teď vidět zelené tenké větvičky.

Včera jsem ve zprávách slyšel, že otopná sezóna definitivně skončí asi 25.května.

Dalším důkazem toho, že už by (snad) neměl padat sníh, jsou nalajnované silnice v centru. To jsem tu viděl poprvé. Nicméně to je jen v centru. Například na ulici Kirenskovo vedoucí do Studgorodku je místo pro tři jízdní pruhy. Není ale určeno, jestli ten třetí pruh je pro směr nahoru nebo dolů. Tak se to řeší tak, že chvilku vyhrává jeden směr, potom druhý. Pokud se ale náhodou stane, že v tu samou chvíli vyhrvají oba směry, mohou být výsledky i poměrně tragické. Možná i proto jezdí po městě takové množství nabouraných aut.

Asi tím vůbec nejtypičtějším poznávacím znamením toho, že do Krasnojarsku dorazilo jaro, je spuštění všech městských fontám. Je jich tu opravdu hodně. Brzy se chystám vám je vyfotit (samozřejmě ne všechny).

Tak lístek do Moskvy už mám koupený. Takhle bude vypadat moje cesta. Uvedéné časy jsou platné pro moskevské časové pásmo. Posun oproti němu je ve čtvrtém sloupci. Ve třetím sloupci jsou uvedena data.

Vzdálenost celkem: 4105 km

Celková doba jízdy: 63 h 28 min

Průměrná rychlost: 64,6 km/h

Průměrná rychlost mezi stanicemi: 70,8 km/h

Celková doba čekání ve stanicích: 5 h 27min

Počet překonaných časových pásem: 4

Tak si tu lidé přejí ke svátku vítězství v druhé světové válce, který v Rusku připadl na 9.května, protože v momentě podepsání německé kapitulace bylo v Moskvě už těsně po půlnoci. Rusové obecně věnují oslavám státních svátků větší pozornost, v tomto případě ale tu největší. Už zhruba dva týdny předem se na veřejných místech objevují plakáty s obrázky vojáků, rudými nápisy, sovětskými vlajkami a pěticípými hvězdami. Oslavuje se sovětský voják, ne ruský, což je nakonec logické.

Hlavním lákadlem programu samotného dne oslav je vojenská přehlídka začínající v deset hodin dopoledne. Ta se cvičí o několik dní dříve dokonce přímo na ulicích v centru. Já jsem se na tu sváteční vypravil se spolužačkami Nasťou a Marinou, nakonec se přidal i Milan, Helen, Violeta, David a Petr. Už v devět hodin byla ulice Karla Marxa doslova obsypána policisty a vojáky. Nechyběly bezpečnostní rámy. Počasí se bohužel moc nepovedlo nikde v Rusku. Naštěstí alespoň nepršelo. Přehlídka trvala přibližně 50 minut. Byly na ní vidět mažoretky, všechny druhy jednotek (až po lyžařské), veteráni (lidé i automobily), džípy, obrněné transportéry, tanky a raketonosiče. Bohužel průvod nebyl souvislý, pauzy mezi účastníky byly i desetiminutové. Přestože je na všech ulicích v centru umístěn kvalitní veřejný rozhlas, nebyl použit a řev vojáků byl z dálky slyšet jen huhlavě. Jinak se nám to ale líbilo. Poté se počasí malinko vybralo a do dvou hodin jsem se procházel s Marinou a Nasťou po městě. Po návratu domů jsem akorát v televizi stihl přímý přenos moskevské přehlídky (díky čtyřhodinovému časovému posunu). Ta je vždy doslova velkolepá. Letos se jí účastnilo 7000 vojáků. K vidění byl samozřejmě i sám Vladimír Vladimírovič Putin, proslulí bubeníci-kadeti, nezáhledl jsem ale žádnou vojenskou techniku.

Ještě na okraj. V úterní třicetiminutové frontě na poště jsem si mohl v klidu přečíst vývěsku, na které bylo napsáno, že v souladu s usnesením vlády Ruské federace bude veteránům druhé světové války jednorázově vyplacen finanční dar v hodnotě od 400,-rublů do 1000,-rublů (v závislosti na roli veteránů ve válce). Jinak samo obyvatelstvo hojně vyjadřuje fakt, že nezapomíná ani na válku, ani na bojovníky zavěšením oranžovočerné stužky na oblečení, kabelku, baťoh nebo anténu či stěrač u auta. Já jsem měl hned tři.

Tento nápoj se co do popularity v Rusku blíží pivu. Nicméně se pije jen za teplého počasí. Můžete si ho buď uvařit sami, koupit asi v podobě prášku v krabici, hotový v PET lahvi nebo stáčený z pojizdných sudů stojících na ulici. Tam stojí 0,2l 7,-rublů, 0,5l 12,-rublů, 1l 17,-rublů. Já jsem ho poprvé ochutnal v neděli právě na ulici. Chutnal mi. Nemá nějak výraznou chuť, ale je osvěžující. Název "kvas" je opodstatněný, protože (jak jsem se dozvěděl na internetu) původní postup výroby kvasu je ten, kdy se nechá kvasit voda, mouka a tekuté sladové těsto. Zkvašený základ kvasu se poté zředí vodou, přidají se kvasnice, cukr a aromatické přídavky a poté se uvaří. Aromatickým přídavkem může být hlavně ovoce.

Varhanní síň je v Krasnojarsku poměrně oblíbená. Nachází se v centru města, na levém břehu. Jedná se vlastně o zhruba sto let starý kostel. V jeho podzemí jsou toalety a šatny. Na koncert jsem zašel minulý čtvrtek s Helen a s Milanem. Všechny lístky stojí po osmdesáti rublech. Jsem zvyklý na větší a hlasitější varhany, ale i tak se to pěkně poslouchalo (až na to, že to trvalo celkem 90 minut a lavice byly nepohodlné). Mimochodem paní prodavačka mi řekla, že na výrobě nástroje se podíleli Češi.